Emise ražená na památku neúspěšného únosu krále Stanislava Augusta Poniatowského konfederací.
"Král ze dvou pekelných muklů unesený a uštvaný; jeden drží puginál, druhý zapálenou pochodeň. Z nebe padají blesky, ale z mraků se vynoří ruka, která krále podpírá. V dálce je vidět Varšava. Nápis nahoře: NOLITE TANGERE CHRISTOS MEOS. To znamená: Nedotýkejte se mých pomazaných. V části: HORA X. NOCT[is] D[ie] III. NOV[embris] MDCCLXXI. To jest: v 10 hodin dne 3. listopadu 1771." Takto píše o tomto bodu Edward Raczyński.
Medaile od Oexleina, na averzu signována I. L. Oexlein.
Kopie se zachovalým mincovním zrcátkem. Atraktivní numismatická mince.
Averz: král v římském oděvu přetahovaný dvěma fúriemi, z oblak božská ruka držící krále, v segmentu HORA X NOCT D III NOV MDCCLXXI.
NOLITE TANGERE CHRISTOS MEOS
Reverz: Providentia doprovází krále na varšavský hrad, v úseku FIDA POLONIA GAVDET
OCVLI DOMINI SVPER IVSTOS
Průměr 43 mm, hmotnost 21,85 g
Neslýchaná náhoda, která se sotva podobá pravdě, přiměla k ražbě této medaile v zahraničí, protože v Polsku by nikoho nenapadlo zvěčnit památku na tak ohavný zločin. Možná by taková událost byla v Polsku popřena, kdyby se nestala před zraky celé Varšavy. V době psaní tohoto článku, zhruba po 33 letech, stále žijí očití svědci zločinu, mezi nimi i hlavní aktér případu.
Dne 3. listopadu 1771, v neděli večer mezi devátou a desátou hodinou, se král vracel na hrad od knížete Czartoryského, svého strýce, litevského kancléře, kterého navštívil ve špatném zdravotním stavu. Nebylo obvyklé, aby král cestoval s velkou skupinou lidí, ale toho dne byl vzhledem k blízkosti kancléřského paláce v Medové ulici k hradu počet lidí, kteří s ním cestovali, ještě menší. Král již poslal domů komorníky a nařídil, aby se na svá místa dostavili i kopiníci. Před královským kočárem jeli dva kopiníci na koních a jeden kočár nesl pochodně. Bylo tam také několik úředníků, dva dvořané a jeden podkoní. V kočáře s králem seděl adjutant, u kočáru byli dva pážata na koních a za kočárem dva hajduci a stejný počet pěšáků.
Dvě stě kroků od kancléřského paláce, mezi krakovským biskupem a hejtmanem Koruny české, který ležel vpředu, je od královského kočáru odřízla skupina jezdců, o nichž se soudilo, že jsou to ruské noční stráže, protože vypadali jako ruští kozáci. Když se tak objevili mezi předcházejícími dvořany a následujícím kočárem, byli okřiknuti podkoním, který je upozornil, aby nestáli v cestě královskému kočáru. Loupežníci se však s chutí pustili do obklíčení královského vozu a zároveň se k první skupině připojila nová, která vypadla z křižovatky zvané Děkanka, kde už nějakou dobu stála připravená. Někteří z nich nařídili forsýrovi, aby si přiložil pistoli k hrudi, jiní shodili z kozlíku správce a větší počet z nich vtrhl do samotného vozu. Z králových hajduků, kteří se pokoušeli krále bránit, byl jeden Jerzy Buczan zastřelen, další Szymon Mikulski byl nebezpečně zraněn, jeden z pážat byl sražen z koně a jeho kůň mu byl vytrhnut, koně podkoního a jednoho z dvořanů zastřelili, a ze všech stran bylo slyšet svištění kulek, kočár byl na mnoha místech prostřílen, některé kulky se dostaly i k samotnému králi, ale podivným řízením osudu nebyl spatřen, ale byl uvězněn v kožichu, který měl na sobě. Taková zběsilá střelba, která vždy mířila téměř na královský vůz a jeho osobu, vzbudila u vůdců lupičů přesvědčení, že jejich zločin byl spáchán a král se stal obětí jejich zuřivé vášně; proto se obávali příjezdu vojáků z blízkosti hradu a jejich dva vůdci, Lukawski a Stravinský, se s velkým počtem zločinců dali na útěk před tímto nebezpečím. Tehdy se král v naději, že se mu podaří v noční tmě uniknout tak strašnému dobrodružství, rozhodl vystoupit z kočáru sám, ale třetí hejtman, Kosiňski, o němž bude řeč později, unesl krále s jeho společníky, a když ho zbavil všech zbraní, ujal se únosu; král unikl nebezpečí jen o vlásek, když z velmi blízké střelby ucítil oheň a dostal ránu šavlí do týla, která mu poranila nejen kůži, ale i lebku. Unesený král byl vytažen mezi koně a pěšky odvlečen do paláce Krasińských. Tam, když viděli, že vyčerpaný král je z takového náhlého běhu zadýchaný a v žádném případě ho nelze vést dál tímto způsobem, posadili ho na koně, a tak ho s největším spěchem odvedli do zákopů obklopujících město; Tam, když se kůň musel vyměnit, dvakrát pod ním spadl a zlomil si nohu, a král uvízl v blátě, kde ztratil srst, takže ho odtud sotva vytáhli a posadili na jiného koně. Poté, co přešel zákopy, ho vrazi o všechno připravili, vzali mu jeho řády a vše, co u něj našli, kromě jeho kapesníku, který si chtěl nechat, a jeho pugilares, které neviděli. Tam se atentátníci, aby utajili svůj útěk, opět rozprchli, dychtiví oznámit tomu, kdo je vyslal, že jejich plány byly uskutečněny, na důkaz čehož mu přinesli rozkazy vytržené z krále. U krále jich zůstalo jen sedm. Noc byla mimořádně temná a oni nemohli najít cestu, jak bloudili krajinou. Když král viděl, že z neznalosti cesty míří k Burakovu, varoval je před nebezpečím, že tam padnou do rukou ruských vojáků. Toto varování uklidnilo krutou mysl loupežníků, kteří pochopili, že král nemá v úmyslu uniknout z jejich rukou, a tak se obrátili směrem k Bílanům a po překonání téměř neprůjezdných cest dorazili do Bílanského lesa. Od chvíle, kdy prošli za zákopy města Varšavy, až do chvíle, kdy dorazili do Bílany, se loupežníci nejednou ptali svého velitele, zda není vhodná chvíle vykonat svou práci tím, že připraví svého zajatce o život, a tyto otázky byly tím častější, čím více se množily překážky bránící jejich útěku. Sotva vjeli do Bielaňského lesa, ozvala se ruská polní stráž. To je nepochopitelně vyděsilo, a protože si mysleli, že jsou pronásledováni, čtyři z nich utekli do lesa a krále zanechali v rukou tří svých společníků. Uplynulo sotva čtvrt hodiny, když se ozvala druhá ruská stráž, což přimělo další dva, aby se ukryli v lese a krále nechali pod ochranou toho, kdo se zdál být jedním z jejich náčelníků, a to byl tentýž Kosiński, o němž jsme se zmínili výše, muž průměrného původu, jak se říká, z města Kuźmina na Wołyni, jehož skutečné příjmení bylo Kuźma, který se často přetvařoval v podřadných službách u varšavských pánů a nakonec ze strachu před soudem uprchl do konfederace a tam se vydával za krakovského vojvodu a dal si přezdívku Kosiński, a tak ho pulavský regent povýšil do hodnosti oficíra. Znuděn nejtěžší tříhodinovou námahou a zraněn se král, který již šel pěšky se svým ozbrojeným druhem v holém meči, dal zlákat, aby od něj získal krátký odpočinek, chce-li ho dovést na určené místo živého; ten však, spojiv hrozby s rozkazy, mu radil, aby si pospíšil, doufaje, že na druhé straně lesa najde připravený vůz. Tak dojeli k bráně bílinského kamaldulského kláštera. Tam si král všiml, že vrah, upřený na něj, je hluboce ponořen do svých myšlenek, a po hlubokém zamyšlení pronesl tato poměrně živě vyjádřená slova: "a přece jsi můj král." - "Ano, pane," odpověděl král, "tvůj, a je to příznivý král, který ti neumí přát nic zlého." Jak šli dál a dál, král si všiml, že jeho průvodce zabloudil a neví, kterým směrem se má vydat. "Vidím," řekl král, "ţe neznáš cestu a nevíš, kam máš odbočit; nech mě jít do tohoto kláštera a zachraň se, jak můţeš." "To neudělám," odpověděl zbojník, "přísahal jsem, a proto musíme jít dál, i když nejistou cestou." Této královy odpovědi využil k tomu, aby mu ukázal, ţe ţádná přísaha ho nemůţe osvobodit od toho, co je povinen svému právoplatnému pánovi, a tak pokračoval dál a král neopomněl svou řeč směřovat k témuţ, dokud se neocitli poblíţ Marymontu a nepřiblíţili se tak k Varšavě. Rozhovory s králem musely na tohoto muže udělat značný dojem a značně ho přesvědčit, aby upustil od svého nekalého podniku, neboť projevoval neobyčejnou radost z toho, že je v té blízkosti. Král, unavený a neschopný dalšího postupu, ho požádal, aby ho nechal chvíli odpočinout; muž této žádosti vyhověl a král, posadiv se na trávu, pokračoval v rozhovoru o přísaze, a když mu ukázal, jak špatná je přísaha k provedení spáchaného zločinu, se svou obvyklou pronikavou výmluvností ho přesvědčil. Muž, který ještě před chvílí páchl vraždou a krví, se úplně změnil; jen začal tahat nohy ze strachu před trestem, jemuž by ve Varšavě neunikl, kdyby se tam objevil. V tomto ohledu zajištěn slibem a královským slovem padl králi k nohám, přiznal se ke svému zločinu a zcela vydán na milost králi se rázem stal z vraha zachránce. Králi se zdálo, že by bylo slušné, kdyby se přestěhoval blíže k Varšavě. Nedaleko odtud byl mlýn. Kuzma spěchal zaklepat na dveře mlýna, ale všichni spali; rozbil okno a prosil a prosil, aby se jistý pán loupežníků ukrýval v jejich obydlí, ale vyděšení obyvatelé ho dlouho nepřesvědčovali, až jim sám král oknem sdělil, že jejich strach je neopodstatněný, neboť kdyby rozbili okno, snadno by se tam dostali oknem, kdyby měli škodlivé úmysly. Tato řeč obyvatele přesvědčila, a tak otevřeli dům a pustili je dovnitř. První, co král udělal, bylo, že napsal tužkou a pugilarem pro ostatní lístek generálu Cocceovi, veliteli pěšího pluku korunní stráže, těmito slovy "Z rukou vrahů jsem se zázrakem téměř osvobodil, nacházím se v menším mlýně Marymont; přijeďte pro mě s co největším spěchem. Jsem zraněn, ale ne vážně}.
