Vzácná a zajímavá medaile z doby Augusta III Sas, věnovaná krakovskému biskupovi, zakladateli varšavské knihovny.
Medaile Daniela Fehrmanna (stockholmského medailéra) z roku 1745, ražená na počest otevření varšavské knihovny Załuski.
Položka na aukčním trhu prakticky nesehnatelná, známo jen několik málo kotací.
Averz: poprsí zakladatele knihovny, biskupa Andrzeje Załuského, vpravo, signováno DF na odřezku objímky.
AND ZALUSKI EPUS CULM ET POMES A-CANC R POL
Revers: návrh průčelí knihovny se šesti sloupy, v řezu BIBL. PUBL. VARS. FOND. A. D. MDCCXLV.
CIVIUM IN USUS
Průměr 51 mm, hmotnost 52,34 g
Hrabě Edward Raczyński, autor "Kabinetu polských medailí", Andrzej Załuski, jehož podobizna je vyobrazena na těchto medailích (č. 417 a 418) a titulech, které v různých dobách obdržel, se narodil ve velmi vážené rodině v Mazovském knížectví, jednom ze čtyř předních rodů v této zemi, poctěném erbem Junoszy. To, co se vznešený spisovatel Janocki s potěšením dozvěděl o původu tohoto rodu od Gilimera, posledního vandalského krále v Africe, nebylo způsobeno lehkomyslností, od níž byl tak důkladný člověk na hony vzdálen, ale nevyhnutelnou nutností, jíž museli někdy podlehnout i ti nejinteligentnější lidé, kteří měli největší vzdělání a nedokázali vzdorovat okolnostem. V té době byl známý podvodník Dyamentowski, který kvůli zisku tvořil obrovské šiky, jimiž si ulehčoval bídu a klamal veřejnost i ty, kdo lačnili po slávě a vysokém rodokmenu. Vždy měl k dispozici, kterého panovníka nebo mocného pána a hrdinu starověku měl na mysli, od něhož, zejména v případě jakékoli podobnosti jmen, odvozoval rody těch, kteří zaplatili nedozírné náklady nebo kteří měli snadnost a chuť obdarovat autora tak krásných vynálezů, jak o tom svědčí dlouhá řada předků Łubieńských, Jabłonowských, Szeptyckých, a pomineme-li další, zde zmíněné Załuské, jejichž rodiny neměly potřebu okázalosti tohoto falešného pozlátka. Když jsem tedy opustil tyto vzletné romány, vrátím se k Andrzejovi; jeho otcem byl Alexander Józef, který, jda různými hodnostmi, dosáhl nakonec důstojnosti gubernátora Rawského. Jeho matkou byla Teresa Potkańska, dcera inowladského starosty a sandomirského myslivce. Andrzej se narodil z těchto rodičů kolem roku 1694 a od dětství ho nejprve vzdělával slavný warmský biskup Andrzej Chryzostom Załuski. Nepřipisuji mu zásluhu na tom, že když se rozhodl pro duchovní stav, byl v prvním mládí ozdoben četnými církevními hodnostmi, protože to byla láska jeho strýců k němu a přízeň krále k Załuskému, která ho učinila. Když vstoupil do zralého věku, navštívil německé země, Francii, Itálii a Nizozemí, z čehož měl největší užitek. Byl dalek oné pokrytecké přetvářky, která klame zrak, všude hledal opravdový a důkladný prospěch, byl touto touhou zcela zaujat a netoužil po ničem jiném než obdařit svou vlast vším, co v cizích zemích viděl jako nejpřínosnější pro naše země. Po návratu do vlasti, kdy měl v hojné míře všechny vlastnosti, jimiž by mohl být význačným občanem a důstojným duchovním, dosáhl sotva 27 let, když mu po smrti jeho strýce Ludvíka v roce 1722 byla svěřena správa diecéze Plock. O rozvážnosti, s jakou řídil diecézi Plock, o jeho rozvážnosti, nezkažené morálce a péči o zvyšování majestátu náboženství, o důstojné doporučování duchovních a o vzbuzování v nich pravé zbožnosti svědčí osvícené předpisy synody, kterou vedl, a dodnes platné vynikající zákony, jejichž dokonalost byla uznána jeho rozvážnými nástupci a potvrzena dlouhou zkušeností. K tomu je třeba připočíst půvaby zvláštnější v jednání se sobě rovnými, laskavost vůči nižším, lidskost vůči všem, lidskost ne zdánlivě zdařilou, ne násilně vynucenou, ale vycházející z duše a mající svůj původ v přírodě. To zjevně dokázalo toruňské dobrodružství, které bylo politováníhodné a uráželo slávu polského jména, a když mnoho lidí zachvátilo nezřízené nadšení, doporučoval plzeňský biskup spolu s několika dalšími křesťanskou mírnost a pomalost v odpouštění křivd, a bylo-li třeba trestat, měření a milosrdenství. Při tom všem měl Ondřej takovou smůlu, ţe jako starší neţ jeho věk, poněkud zachmuřený a šetrný v řeči si nemohl získat lásku druhých, protoţe bylo více těch, kteří se před ním měli na pozoru a domnívali se, ţe jako tajnůstkář a nedůvěřivec nemá důvěrnost, bez níţ není pravá láska moţná, místo. Když byl Andrzej tak dobře zaměstnán potřebami své diecéze, král August II, u něhož se těšil velké úctě, ho chtěl povýšit do úřadu v. kancléře, ale králova nečekaná smrt zmařila Andrzejovy naděje.
Při volbě krále, která následovala, se Załuski a jeho bratři spolu s celou rodinou a, mám-li přiznat pravdu, téměř celým Polskem postavili na stranu Stanisława Leszczyńského, ale on se držel své strany s takovou zralostí, že protistrana ho spíše chtěla získat na svou stranu, než aby si ho rozhněvala pro jeho náklonnost k protivníkům. Nakonec sice Stanislavovu stranu opustil, ale učinil tak až ve chvíli, kdy Stanislav po útěku z Gdaňska dal svým přívržencům nejen svobodu, ale i příkaz k odchodu k Augustovi. Ondřej tak byl prvním, a vzhledem ke své hodnosti i prvním z těch, kteří 29. června 1734 podepsali slavnostní vyznání, že se podřizují vládě a autoritě Augusta III. V roce následujícím po sněmu pacifikačním, který byl svolán k volbě předsedy poslanecké sněmovny, jej povýšil na pana kancléře, a když podle zákonných ustanovení nemohl být tento úřad spojen s biskupstvím plzeňským, jmenoval jej v roce 1736 biskupem luckým, odkud jej v roce 1739 přeložil na biskupství chelmské. V roce 1746 se vzdal úřadu kancléře, který od té doby zastával s největší precizností a bezúhonností, a po smrti kardinála Lipského, který zemřel 20. února téhož roku, byl přeložen do krakovského biskupství. Věnoval se tak plně správě rozsáhlé krakovské diecéze a prokázal při tom zbožnost, rozvážnost, umírněnost a spravedlnost, jejichž ctnosti nemůže vymazat žádná dlouhověkost. Z tohoto důvodu však neopustil veřejné záležitosti, jimiž se velmi zabýval a k nimž byl horlivě povoláván, zejména tam, kde se vyskytovaly spletité okolnosti zapletené do mnoha obtíží, jejichž usnadnění vyžadovalo mimořádnou rozvahu a pečlivé uvážení založené na zkušenostech. A protože měl velmi šťastný a vybroušený důvtip, miloval všechny vědy a vytříbená umění natolik, že vždy dával přednost těm, v nichž nacházel větší hloubku a užitek. A protože byl nejhorlivější ve všem, co chápal jako schopné rozmnožit národní prospěch, vzal pod svou ochranu mnoho věd, umění a řemesel a snažil se je v Polsku zavést, upevnit a rozšířit na vlastní náklady, v čemž byl často zklamán cizinci, kteří slibovali velké věci, ale přinesli jen málo nebo nic. Tak, jak byl nakloněn méně prospěšným projektům, s mnohem větší lehkostí a horlivostí se pustil do sociálního plánu založit ve Varšavě veřejnou knihovnu a spojit se v tomto úsilí se svým švagrem.
Józef Andrzej Załuski, bratr Andrzeje, kancléře krakovského a později biskupa krakovského, člověk s nezměrnou pamětí a lačný čtenář, začal od dětství sbírat knihy, nakolik mu to dovolovaly jeho příjmy, které nemohly být z otcova majetku nijak značné, a pak ho nezměrná chtivost po sbírání knih vyčerpala. Když se jeho majetek díky církevní štědrosti rozmnožil, rozmnožila se i jeho touha po rozšíření knihovny. Když byl ještě velmi mladý, viděl prodej dvojknih ze slavného knihkupectví Johanna Burcharda Menckena v Lipsku. Tento pohled v něm vzbudil takovou touhu sbírat podobné knihy, které byly vzácné a těžko dostupné, že od té doby nebylo knihkupectví, ani toho nejskrupulóznějšího v zemi či v zahraničí, dokonce ani klášterního knihkupectví, které by neprohledal a neprohlédl do posledního kousku. Navíc nebylo v Evropě místa, kde by ho po zprávě o výprodeji knih okamžitě nenapadl plán, s jehož pomocí by si mohl koupit knihy, které nemá nebo o kterých neví, že je má. Vzácné knihy si nenechal vyklouznout z rukou a tím, že ve svém knihkupectví shromáždil mnoho jejich exemplářů, je učinil vzácnými. Vzpomínám si, že jedna taková kniha, v zahraničí považovaná za velmi vzácnou, měla v tomto knihkupectví osm exemplářů.
Později se stalo, že se nezastavil u sbírání užitečných nebo vzácných knih, nehledal už výběr, ale množství, a použil všechny své příjmy, které v posledních šestnácti letech jeho života činily sto třicet tisíc, a dokonce se značně zadlužil, aby naplnil svůj poměrně prostorný byt knihami. Když nashromáždil takové literární bohatství, smíšené s velkým množstvím braku, začal uvažovat o tom, že ve Varšavě založí knihovnu, která by byla určena k veřejnému užívání. Mezitím si jeho bratr Andrzej, o němž jsme hovořili výše, připravil také knihovnu, ale s knihovnou podle vlastního výběru, v níž nejvíce dbal na nevyhnutelnou potřebu a spolehlivé využití. A protože mu šlo jak o veřejné blaho, tak o vlastní slávu, považoval bratrovy záměry získat obojí za velmi vhodné. Rozhodl se tedy, že bratrovi v tomto úkolu pomůže, a nejenže obohatil jeho knihovnu o své knihy, ale také mu poskytl místo a budovu vhodnou k tomuto účelu. Splatil dluhy, které jeho bratr za nákup knih nadělal, ve výši 13 000 červených zlatých, a vypracoval plány na příjmy za rozmnožování knih, jakož i na vydržování správců, z nichž 45 000 ještě zbývá, a na vyplácení příjmů knihovny jejímu správci, který by byl varšavským kanovníkem na věčné časy. Byl by udělal ještě více a tuto tak užitečnou nadaci podporoval ještě štědřeji, když jí daroval panství Falenty a blízké vesnice, takže na její založení platil každoročně po dobu 5 let 1200 rudých zlatých; kdyby tak krásné úmysly bratrů nezničily neshody, kdy jeden měl na mysli upřímný prospěch a druhý trochu nadbytečnosti a hojnosti neznající mezí. A tak Ondřej v této věci Josefovi ustoupil, ale také mu odňal dobročinnost a vzal mu mnoho z toho, co měl dát. Knihovna však byla otevřena pro veřejné užívání nikoli v roce 1745, kdy byla udělena první medaile, kdy budova ještě zdaleka nebyla dokončena, ale v roce 1747, 8. srpna, čehož je pisatel tím jistějším svědkem, že byl prvním, kdo tohoto dobrodiní pro veřejnost využil.
Když krakovský biskup Ondřej 16. prosince 1758 zemřel, jeho bratr Josef, který se stal kyjevským biskupem, převzal plnou správu nad knihovnou a vším, co mu bratr přidělil, a až do svého posledního dechu ji dále rozšiřoval, tak, že patnáct let před jeho smrtí počet knih v ní, nepočítaje rukopisy a dvojknihy, přesáhl 200 000, což se zdá být neuvěřitelné. Ti, kdo se v roce 1795 zabývali jejím stěhováním, sami přiznali, že obsahovala až 300 000 knih všeho druhu. Józef Załuski, kyjevský biskup, zemřel v roce 1775 na . . ledna. Osud této knihovny je znám a my nechceme polským čtenářům způsobit zármutek tím, že se o něm zmíníme. Spolu s ní jsme přišli až o 4000 rukopisů, z nichž větší část patřila zejména polskému národu, mezi nimiž bylo mnoho originálních spisů. Přišli jsme o sbírky nejzajímavějších originálních vydání různých autorů 15. století, zejména klasických a církevních, a také o mnohé, které se v nejslavnějších evropských knihovnách vyskytují jen zřídka, a pokud ano, jsou její ctí a vzácným klenotem.
A co je nenapravitelná škoda, přišli jsme o polskou knihovnu čítající až 20 000 svazků, tedy buď knih vydaných v polštině, nebo v jiném jazyce napsaných Poláky, nebo použitelných pro Polsko}.
