Mimořádně vzácná medaile připomínající hnězdenského arcibiskupa a polského primase Stanislava Szembeka, ražená v roce jeho úmrtí 1721.
Mimořádně vzácná medaile, ražená pravděpodobně výhradně na počest pohřebních obřadů hierarchy, jak naznačuje rok vydání i charakter výroby.
Jedinečná dobová památka, na aukčním trhu prakticky nevídaná.
Averz: poprsí Stanislava Szembeka v biskupské mitře, obrácené vpravo.
Nápis: STAN IN SLUPOW SZEMBEK ARCHIEP GNES & C 1721.
Reverz: erb Szembeků na kartuši, umístěný pod kardinálským kloboukem(cappello romano), s labrysem zdobeným střapci.
Stříbro, průměr 35 mm, hmotnost 13,24 g.
Stanislav Szembek, hnězdenský arcibiskup a polský primas, pocházel ze starého německého rodu, který rozmnožil Bartoloměj Schembeck, zástupce braniborského kurfiřta, když se za vlády Zikmunda Augusta usadil v Polsku. Tento šlechtický rod dosáhl v pozdějších dobách velkého lesku díky úřadům, které zastával, nejvýznamnějším službám ve své vlasti a sňatkům s jinými nejctihodnějšími rody. Stanislavovým otcem byl František, kastelán z Kamence, jeho matkou Žofie, dcera Přeclava Pieniąžka, sestra Jana Pieniąžka, sieradzského vojvody. Po absolvování studií částečně ve vlasti a částečně v Itálii, konkrétně v Římě, Stanislav brzy dosáhl vyšších církevních hodností. Poté, co ho krakovský biskup Małachowski jmenoval oficiálem, byl brzy povýšen do sufragánní hodnosti a 5. března 1690 byl vysvěcen na biskupa. V této poctě setrval až do vlády Augusta II, který byl Szembekům velmi nakloněn a rozhodl se je povýšit do nejvyšších úřadů. Kromě jiných zásluh pomohla Szembekovi k získání královy přízně i tato: když Dąbski pomazával Augusta na trůn v Krakově, byl přítomen pouze Kryszpin, biskup sámský, zatímco Witwicki, biskup poznaňský, a Małachowski, biskup krakovský, Szembek zastoupil druhého asistujícího biskupa a připravil si pro obřad kázání, od kterého však musel kvůli délce obřadu a králově slabosti upustit. Když kardinál Radziejowski 13. října 1705 opustil tento život, August, který měl Szembekovu věrnost v živé paměti a chtěl ho odměnit za veškerou jeho oddanost, ho v měsíci listopadu povýšil na primasa v Tykocině, v té době byl na polský trůn s podporou švédského krále povýšen Stanisław Leszczyński, který jmenoval Konstantina Zielińského lvovským arcibiskupem, od něhož byl v předchozím měsíci říjnu korunován. Ubohý Zieliński však nemohl žádným způsobem dosáhnout u papeže přeložení z jednoho arcibiskupství na druhé a brzy nato byl z nenávisti ke Švédům a Stanislavovi unesen Moskvany a odvezen do moskevských zemí; Szembek byl naproti tomu 7. června 1706 týmž papežem, který byl Augustovi velmi nakloněn, potvrzen ve funkci arcibiskupa. To se však neobešlo bez potíží, a aby toho bylo dosaženo, musel být warmský biskup Załuski, kterého král August držel ve vazbě, vydán nunciovi, který byl obviněn, že se prostřednictvím dopisů stýká s královými odpůrci na shromážděních škodících jeho záměrům. Takto poslání Załuského do Itálie k papeži uspíšilo Szembekův nástup do nejvyšší církevní hodnosti v Polsku. Brzy poté se August na základě altranstadtského míru vzdal koruny, k obdivu celé Evropy a ke zděšení těch, kdo se přidali na jeho stranu. To vyděsilo mnohé další, stejně jako samotného Šemberu, který nechtěl nikdy připustit, aby se švédský král a král Stanislav postavili na úroveň důstojnosti, kterou přijal. Chełmský sufragán Dłuszewski se často choval, jako by byl zástupcem či správcem uprázdněného biskupství, a na popud příznivců krále Stanislava se vůči Szembekovi dopouštěl mnoha urážlivých a škodlivých věcí. Za těchto nebezpečných okolností se Szembek, ať už z vlastní vůle, nebo z Augustova přesvědčení, stále těsněji spojoval s Moskaly a odmítal uznat Stanislava za krále, který mu byl násilím vnucen. Zdálo se, že vymanit se z obtíží, jimiž byli představitelé moci obklopeni ze všech stran, je nad lidské síly. Bylo těžké postavit se na stranu krále, který se sám zřekl koruny, a ještě těžší bylo přijmout krále, který byl Polákům nasazen na krk násilím. A tak se pod moskevskou ochranou konal ve Lvově sjezd, který byl ustanoven jako doplněk Sandoměřské unie, jež se snažila udržet svobodu vlasti proti jejím nepřátelům. Primas rozhodl, že sněm začne ve Lvově 23. května. Vedly se o tom dlouhé a velké diskuse; pokud by veřejným rozsudkem měl být trůn prohlášen za osiřelý. Zastánci Augusta však byli neoblomní a tvrdili, že takový krok nesmí být připuštěn. Nakonec však bylo třeba řídit se vůlí moskevského cara Petra a 8. června 1707 Šembera v souladu s názorem přítomných prohlásil, že Polsko je zbaveno svého krále a že má být zvolen jiný král. Těmto jednáním zabránil úspěch nejprve návrat Karla XII. ze Saska do Polska a poté odjezd cara z Polska, který se chtěl vrátit do své země, aby se postavil násilnému útočníkovi. Také sám primas se uchýlil do zahraničí a nějaký čas žil v Olomouci. Volba krále tak byla na čas odložena a poté zcela opuštěna, když přátelství mezi Augustem a Petrem Velikým oživilo první naději. A když po porážce vojska a švédského krále u Půltavy August opět získal království, všechny myšlenky na interregnum zmizely. Dne 7. listopadu 1709 primas v souladu s pravomocemi svého úřadu okružními dopisy oznámil čenstochovským státním úřadům králův návrat do Polska. Szembek se i nadále ze všech sil snažil obnovit veřejný klid, zejména v době oné strašné bouře, kdy Poláci hledali úlevu od útlaku saského vojska, které sužovalo Polsko. Szembek jako první napomínal krále svými listy, aby učinil přítrž stížnostem Poláků, a když král váhal a různě se vymlouval, napomínal ho a naléhal, jak jen to bylo možné, a to do té míry, že obnovení míru bylo z velké části jeho zásluhou. Szembek zemřel 3. srpna 1721. S ohledem na nevýraznost mince, jednoduchost jejího provedení a poměr její hodnoty k hodnotě běžné mince by se mohlo zdát, že Stanisław Szembek vzkřísil zastaralé právo hnězdenských arcibiskupů, udělené hnězdenským arcibiskupům Vladislavem Spluwaczem v roce 1232, razit zlaté a stříbrné mince; protože se však podobné medaile nevyskytují pod jiným letopočtem než 1721, rokem primasova úmrtí, je třeba předpokládat, že byly raženy pouze proto, aby dodaly jeho pohřbu na vážnosti a jisté vznešenosti.}
